chovatelská stanice Černý baron

 

                                    Mým životem prošlo mnoho různých psů. Mládí jsem prožila na kynologickém cvičišti ve společnosti německých ovčáků. Když pak přišly děti, domácnost a ubylo volného času, objevili se u nás puntíkatí dalmatini. Všechny jsem je nesmírně milovala a dodnes  na ně ráda vzpomínám. Pak jsem kdesi v Německu uprostřed nákupního centra potkala pana Psa. Byl impozantní, nápadně krásný a při tom vyzařující klid a pohodu. Byl to první bernský salašnický pes, kterého jsem viděla na vlastní oči a byla jsem okamžitě naprosto ztracena. Než jsem se dočkala toho svého, uplynulo však ještě několik let.

  Abychom měli pro chov berňáků ty správné podmínky, přestěhovali jsme se s manželem na vesnici do domečku blízko lesa a louky, prostě psí ráj na zemi. Pak už zbývalo jen najít toho správného pejska. Když se to v roce 1998 konečně povedlo, dostal ten malý zázrak jméno Elf. Elfové ve "Snu noci svatojánské" jsou něžní skřítci s motýlími křídli a právě taková je i dušička berňáka. Něžná, citlivá a snadno zranitelná nedostatkem lásky, nezájmem nebo hrubostí. Pak jsou ještě elfové podle pana Tolkiena a ti jsou moudří a stateční. I takoví jsou berňáci. Nevyhledávají konflikty, nejsou agresivní, ale dovedou statečně bojovat a bránit svoji smečku. Náš Elfajz svému jménu dělal vždy čest a byl to elf se vším všudy. Když jsme si pak v roce 2000 přivezli Cherrynku, vznikla naše chovatelská stanice. Dostala jméno podle zámku Zelená hora, který je od nás jen kousek za lesem a kde v padesátých letech zažívali krušné chvíle příslušníci PTP, proslavení románem pana Švandrlíka "Černí baroni".

   Naši psi ale rozhodně nejsou chováni jako v pracovním táboře, jak by snad budil dojem název chovatelské stanice. Jejich jediným a hlavním úkolem je dělat nám radost a to zvládají měrou vrchovatou. Mají neustálý přístup téměř do všech částí domu i zahrady a tak jsou s námi v kontaktu 24 hodin denně. Stejným způsobem odchováváme i štěňata a věřte mi, ta trocha nepořádku se vyplatí. Ti malí rošťáci odchází do svých nových domovů jako plnoprávní členové lidské i psí smečky a žádný z nich nemá povahové nedostatky. Alespoň ti, kteří se k nám vracejí v době dovolených svých pánů jsou ti správní berňáci, jak si je představuji.

 

Standard plemene

   Bernský salašnický pes byl pojmenován podle místa svého původu, Bernské vysočiny. Ve své vlasti i v Německu a ČR je chován ze všech švýcarských salašnických psů daleko nejčastěji.

Vzhled : Vyskytuje se jako lehčí pes s útlejším hrudníkem, středně silný typ a těžký plemenný typ, u kterého se nezřídka projevuje spřízněnost s bernardýnem. Chovatelské kluby dávají přednost středně těžkému typu.

Velikost a váha : Standard požaduje pro psy výšku v kohoutku od 64 do 70cm (ideálně 66 až 68 cm) a pro feny 58 až 66cm (ideálně 60 až 63 cm). Váha není ve standardu stanovena. Zpravidla mají feny okolo 40 kg, psi okolo 50 kg a více.

Srtst a barva : Bernský salašnický pes má hedvábnou dlouhou srst. Jedinou přípustnou základní barvou trojbarevné srsti je černá. Nad očma, na nohou, na hrudi a na lících má výrazné rudohnědé pálení a na hlavě, krku, hrudi, tlapkách a konci ocasu má bílé znaky. Standard připouští lehkou bílou skvrnu na šíji.

Povaha : Bernský salašnický pes má v sobě všechno, co z něho dělá spolehlivého a pozorného společníka člověka : je dobromyslný, mimořádně přítulný, bdělý a v každé situaci nebojácný, umírněného temperamentu. Vůči cizím lidem se chová sebejistě a přátelsky, i když zpočátku zřetelně rezervovaně.

Držení : Tento statný pes potřebuje hodně místa a možnost pohybu. Není ovšem žádný výkonnostní ani vytrvalostní sportovec. Bernský salašnický pes miluje dlouhé vycházky; k dlouhotrvajícímu běhu vedle jízdního kola je způsobilý jen po odpovídajícím tréninku. Cyklistické tůry nepodnikáme se psem hlavně v horkém ročním období. Horko přináší bernskému salašnickému psu s jeho hustou dlouhou srstí potíže. V chladných dnech a především v zimě jsou ve svém živlu. Jako všichni švýcarští salašničtí psi, tak i bernský miluje vodu.

Péče : Srst musí být denně pročesávána a vykartáčována. Během výměny srsti pes silněji líná, péče o srst je přiměřeně náročnější.

(Švýcarští salašničtí psi - G.Ludwig/Chr. Steimerová)

  Tolik stručná charakteristika plemene, kterou jsem vybrala ze všech knih, které u nás v knihovně o berňácích jsou, proto, že je nejkratší. Je však naprosto výstižná, až na pár věcí, o kterých si troufám polemizovat. Například to, že berňák vyžaduje hodně místa. Naši psi mají k dispozici středně velkou zahradu a troufám si tvrdit, že na některá místa jejich noha nevkročí, jak je rok dlouhý. Není důvod, aby tam chodili a oni zásadně nedělají nic, co nemá nějaký důvod. Daleko důležitější pro ně je, motat se v kuchyni, když se vaří. Takže pro držení berňáka je nezbytné hlavně to, aby hospodyně byla schopna přeskakovat ležícího psa při všech svých činnostech. Já například jsem, při počtu tří psů, natrénovala běh přes překážky téměř na olympijskou úroveň. Když jsem psala větu o cyklistických tůrách, slyšela jsem jak mi Elfajz za zády výhrůžně vrčí. Musela jsem ho ubezpečit, že to není z mé hlavy a že mu opravdu nic takového nehrozí. Co se týká lásky k vodě, musím říci, že všichni naši psi plavali, ale vždy jen když šli do vody za námi (opět ta potřeba důvodu). Ani plavání u nich není samozřejmostí, Elfajze jsme museli učit plavat poměrně dlouho. Není pravda, že každý pes plavat hned umí  !!!! Další má výhrada je k nutnosti každodenního pročesávání srsti. Neznám nikoho, kdo by to opravdu dělal, každý přijde na to, že jednou týdně stačí bohatě.

  Ještě bych se chtěla zmínit o využití bernského salašnického psa. Berňák je vděčný za každou činnost, kterou mu jeho pán vymyslí. Ve své původní domovině, tedy na selském statku, měl těch činností opravdu spoustu a od toho se vyvinula jeho univerzálnost. Je to pes, který se lépe než příslušníci jiných ras dovede přizpůsobit potřebám a zálibám svého pána. Dnes již můžeme vidět berňáky na kynologických cvičištích, kde úspěšně konkurují pracovním plemenům, cvičí se jako záchranáři a psi pro canisterapii. Jeho obrovskou výhodu vidím ale v tom, že je to vhodný pes i pro toho, kdo nemá vůbec žádné sportovní ambice. Běhá mi mráz po zádech, když vídím jak si lidé pořizují německé ovčáky, kteří pak jen leží u vrat, v horším případě zavřeni v kotci. To je plemeno, které má potřebu práce zakódovanou v genech a při jejím nedostatku může dojít opravdu k průšvihu. Ne tak berňák. Ten se dovede přizpůsobit i lenosti svého majitele a jako pracovní náplň mu stačí pravidelné procházky a hlavně účast na všem dění v lidské domácnosti ( to považuji za naprostou prioritu pro správné utváření té pravé berňácké povahy). Jak jsem poznala na některých našich štěňatech, není na závadu ani to, že se dostanou do rukou člověka, který nemá pražádné zkušenosti s výchovou psa. Věřte mi nebo ne, ale opravdu stačí jen že se ti dva mají rádi a tak nějak se vychovají navzájem. Kdyby všichni ti, kteří si pořizují svého prvního psa sáhli právě po berňákovi, ubylo by těch neustálých novinových zpráv o dalším pokousaném člověku.